/ janturon.cz / poesie / modro

Modro

Mnoho lidí spěje k odcizení: každý den potkávají tytéž lidi a chodí na totéž místo dělat tutéž práci jako včera. Důvody bývají prosté - existenční: je třeba vykonávat každodenní rutinu, abych měl co jíst... ale také abych se směl rutinně dívat na zprávy, rutinně zajít do hospody, do školy, rutinně milovat... střetává-li se člověk s neznámým, ocitá se v nejistotě. K životu však jistotu potřebuje a rutina, to je jistota. Brojíme proti rutině, abychom si ji nakonec svobodně zvolili, abychom rutinu udělali ze všeho, co nás obklopuje.

Budík, rozespalost, vstát, umýt a oholit, najíst, obléct, sbalit se a vyjít z domu. Hukot aut, doprava, noviny. Práce, oběd, práce. Domů, rodina nebo volno, večeře u televize nebo v hospodě, spát: drobná odchylka je příjemné rozptýlení, velká stres. Pondělíúterýstředačtvrtek. Pátek. Sobotaneděle... život je jako vlak a my si krátíme dlouhou cestu spánkem. Jestliže se ráno neprobouzíš s úsměvem a radostí a nekončíš den úsměvem a naplněním, je načase udělat si malou přestávku.

Ne podle plánu, ale podle toho, jestli je ráno modrá obloha. Jasně modrá, vymetená až k obzoru, žádný náznak mráčku, bezvětří. Pak zahoď diář: nejsou peníze, nejsou povinnosti, nejsou problémy - jen tento den, ve kterém se odehraje celý život. Díváš se z vytopeného pokoje slunci do očí? Člověk na vesnici nebo poutník spící pod širým nebem zřídka propásne východ slunce. Proto již nemeškejme: obléct a vyrazit. Kam? Na kopec přeci! Zatím budu vyprávět o tom, cos celý rok prospál: východ slunce.

¦

Je-li obloha deštivá nebo šedivá, noc pomalu přechází v den, jako když se ospalý člověk probouzí do práce. Je-li však čistá jako křišťál, je to probuzení studenou sprchou: celá příroda chladem procitá o hodinu dříve. Nabírá do plic neobvykle čerstvý vzduch, který je ryzí myšlenka: kdo se ho nadechne, ten ví - dnes bude vyjímečný den. Stromy více zavoní, ptáci radostněji zazpívají, v létě z vody stoupá pára, v zimě se střípky sněhu duhově jiskří. Hoří celý obzor, ale slunce na sebe nechá ještě dlouho čekat. Pak vyjde tak náhle, že vše rázem ztichne. Teprve až se celé vyhoupne nad obzor, vše se dá opět do pohybu. Všechno se zaskvěje ve své největší kráse, která se něžně obtiskne ve vzduchu.

Jsme na kopci, přicházíme doprostřed veselí. Nadechni se toho ryzího vzduchu. I v lednu voní jaro, byť ještě tolik vzdálené, dnes se ho smíš dotknout. A v létě - v těch nejodlehlejších zákoutích - pocítíš lásku, "slzy přírody", pocítíš, že tento nejodlehlejší kout je nejodlehlejším koutem tvého srdce, zde volně přechází v okolí a vše okolo, se vším jsme takto nedělitelně spojeni.

Pohleď do města v údolí - ti lidé tam týdny přežívají jako myši v klícce. Jak malá je ta klícka, jak rozlehlý je kraj kolem - ale ten kraj je tvým srdcem. Půjdeme dolů, nezapomeň vzít si tu rozlehlost se svým srdcem. Vzpomeň si, cos všechno zameškal: jak neřešitelné se to zdálo včera, a jaké množství nejrůznějších řešení se nabízí dnes? Žils jen v malé klícce, dnes je tvým domovem oceán bytí a ta klícka je malou třískou v jeho vlnách. Například: máš žízeň po celedopoledním putování, protože jsi se nepřipravil a jen tak vyrazil? Podívej, jestli není kolem nějaký potůček daleko od polí. A není-li, popros babičku v chaloupce na okraji přilehlé vesnice o skleničku vody. Nejsou-li doma, zajdi do nejbližší veřejné budovy a napusť si z kohoutku do dlaní...

Až na tebe bude opět celý svět padat - je to jen smítko padající do moře - smeť ho mohutnou vlnou. Až někdo bude nešťastný, posaď se k jeho smítku a ukaž mu svět z kopce za městem za mrazivého rána.