/ janturon.cz / poesie / Mrtvý les

Mrtvý Les

Tento střípek se mi dostal do rukou jako práce umístěná na druhém místě nějaké zapadlé literární soutěže. Byla by škoda, kdyby tento skvost zapadl. Pokud někdo znáte autorku (Helena Prokešová, která navštěvovala ZŠ Kunžak někdy počátkem století), vyřiďte ji, ať se ozve.

Já jsem tudy také dříve procházela bez zastavení. Chodila jsem tudy jako slepá a hluchá. Až po čase jsem začala vnímat, co se kolem mě děje, když jsem na tom místě. A teď si plně uvědomuji, jak tu bývalo krásně. Rostl zde hluboký jehličnatý les, sem tam se však mezi smrky, borovicemi, modříny a jedlemi zaskvěla také mladá břízka nebo zde moudře panoval starý buk, porostlý mechem a chorošovitými houbami. Z rychle běžícího potůčku, který si zde odvážně razil cestu mezi kamennými starci, příliš moudrými a trpělivými na to, aby si stěžovali, že je studí jejich žulové nohy, rozverně vystřikovala zpěněná voda a v křišťálových kapkách dopadala na zelené rostlinné bytůstky soustředící se kolem zdroje životodárné vláhy. Na jaře zde květy lesních princezniček - sasanek a jejich nápadníků - blatouchů měly tu nejsvěžejší barvu ze všech, co jsem znala. Zpěv ptáků zněl jako rajská hudba. Ve svých trylcích se hluboko zarýval do srdce a čistil duši od strachu, bolesti a zloby. Z okolních lesů sem chodívaly pít srnky a laně se svými jarními mláďátky v puntíkatém kabátku a učily je, jak opatrně přeskočit potok a neublížit si. Opatrní otcové jeleni skryti v houští pozorovali okolí. Příchod jakéhokoli nezvaného cizího návštěvníka, hlásili majestátním zatroubením, které se rozléhalo po celém jejich revíru. V létě zde všechno živé nalezlo úkryt před vysušujícími slunečními jazýčky dychtícími po vláze jako pták prahne po svobodě. Tady v lese u potoka byl příjemný chládek a vzduch voněl vlhkostí a zvláštním zemitým pachem, který mě vždycky ochromil. Toužila jsem zůstat zde stále, lehnout si do mechu a nechat se pohltit přírodou. Jenže to se nikdy nestalo, vždycky jsem se nakonec vrátila do reality, protože do toho jedinečného společenství prostě nepatříme. I když se mi to nepřiznává lehce, byla bych tam pouze na obtíž.

Na podzim na sebe břízky oblékly zlatý šat a spolu s mohutnými buky se chystaly na oslavu přírody. Krajinou poletovali pavoučci cestovatelé na svých vzdušných sítích a vše se pomalu připravovalo na příchod zimy.

Ani ta zde nebývala moc krutá, neboť všechna zvířátka měla ve spižírnách dostatek zásob a lesní sloni - divoká prasátka - ještě mohli využívat bohatých nalezišť bukvic. A potom všichni věděli, že zanedlouho přijde jaro.

Já jsem tento kout přírody vnímala jako živoucí ráj na zemi. Chodila jsem sem, když mi bylo smutno, měla jsem potíže nebo potřebovala radu. Ta krásná nedotčenost mi vždy pomohla a utěšila mě. Jaký však byl můj šok, když jsem jednou dorazila do svého edenu a zaregistrovala, že zde začala plánovaná těžba - holoseč. Jako šílená jsem se rozběhla domů a rozbrečela jsem se. Dlouho mi trvalo, než jsem se z toho dostala, ale vím, že žádné jiné místo mi už takhle k srdci nepřiroste.

¦

Dnes jsou v tom krásném údolí pouze smutné černé pařezy a oschlé kameny. Potůček vyschl, protože mu při kácení a vytahovaní klád narušili pramen. Zvířátka se musela odstěhovat pryč a kytičky zhynuly z nedostatku vláhy.