/ janturon.cz / poesie / na frontu

Na frontu!

Byl únor 2004 a přišlo jaro vprostřed zimy: ledy roztály, kočičky začaly kvést, ptáci zpívali, ba i bzukot hmyzích křídel se dal zaslechnout. Slunce se opíralo o panelákové zdi a v závětří se teplota vyšplhala až na dvacet, když jsem šel proti slunci, cítil jsem paprsky na čele - parné letní slunce způsobující úpal..

Vracel jsem se z knihovny na kolej, a když jsem míjel dveře, něco mě postrčilo, abych šel dál. Vydal jsem se tedy na kopec za město. Trochu se zvedl vítr a na obloze se neobvykle vrstvily mraky: pozdně odpolední slunce je barvilo do zlatova a stromy za městem v jejich světle vypadaly jako ze surrealistického obrazu. Čas se roztekl. Rozhlédl jsem se po kraji a snil o tom, že na nějakém chráněném lesním paloučku vysadím třešeň..

Opět mě něco pobídlo, abych šel rychleji. Snad vítr? Dal jsem se tedy do klusu. Lidé běhají pro zdraví, kvůli partě, pro peníze, ze spěchu, z ješitnosti... Je zvláštní běžet bez důvodu, instinktivně. Cítil jsem radost a očekávání, jakobych měl dostat dárek. Vyběhl jsem na kopec a cítil se velmi daleko. Dálka... už jako malý jsem chodil na kopec a obdivoval daleké obzory. Táhlo mě to k nim, běhal jsem a jezdil na kole tisíce kilometrů, a obzory byly pořád stejně daleko. Nepoznáš totiž dálavy při jízdě autem, nemůžeš prožít každý krok do světa. Nakonec jsem poznal, že i ten nejbližší kopec je nejvzdálenější obzor a dálka není nic jiného, než hloubka srdce.

Jak jsem se tak rozhlížel, spatřil jsem na západě bílou stěnu. Nebyla to hora, ale mraky doslova spadlé na zem. Stěna se zvolna blížila. Byla živá, při podrobném pozorování bylo vidět větrné víry plné vloček, jako když se rojí včely. Vlastně se blížila dost rychle, když jsem viděl, jak se převalila přes kopec. A slunce hřálo jakoby nic. A lidé ve městě nic netušili... Pak se pomalu zatáhlo. Nenápadně, jakoby po nebi plul malý mráček. Stále bezvětří, čím dál tím víc zlověstné. Z kopce se zdálo, že slunce už nikdy nevyjde. Čekal jsem. Čekal jako armáda o síle jednoho muže očekávající nápor celé civilizace sněhu. A už se blíží údolím, valí se jako řeka! Slyším křik každé vločky. To není nápor větru, to je... tlaková vlna! Rozpažuju ruce a křičím, jako bych byl hráz přehrady mající zkrotit rozvodněný tok. "Áááááá..."

Úder větru mě srazil pár kroků vzad, nahé koruny stromů se ohýbaly, div se nezlomily, sněžilo vodorovně, během pár sekund jsem byl celý bílý. Měl jsem na sobě jen lehkou bundu a cítil, že teplota klesá každou minutu aspoň o dva stupně, stejně rychle se ochlazovaly mé končetiny. Orkán zimu zesiloval a chlad na mém čele nepříjemně bolel. Dal jsem si batoh na hlavu a shledal, že v závětří je mnohem tepleji. Stačí dát hlavu za batoh a i když kolem řádí sněhová bouře, tady je příjemně teplo. Začal jsem se té záhadě upřímně od srdce nahlas smát: stačí dát hlavu do batohu a jdu v teple sněhovou bouří. Vítr batoh neprofoukne, batoh je ta nejlepší čepice... ach, celé roky jsem se takhle krásně nesmál. Cítil jsem volnost, jakobych byl vítr sám. Sešel do města, smějící se, obalený sněhem a s batohem na hlavě: okoloprocházející se zastavovali, nebo se mi snažili vyhnout. Ach, vy podivíni, co nevystrčíte nos z ulity...