/ janturon.cz / poesie / podzimní pohádka

Podzimní pohádka

Jedna šestimiliardtina světa odešla, tiše, jako když v lese spadne lístek. Jedna? Ó, ne: je pozdim a v příkopech se vrší celé návěje. Přesto mají v sobě naději, to když dětská noha jimi projde se zašustěním jako vítr. Přichází zima: sníh se pod nohama boří jako mouka. Nikdo už neví o listí pod ním, nikdo než ptáci. Slyšíš to ticho? Není mrtvé, žijí. Nezpívají, nespí, čekají, žijí tou nadějí. Špinavé přemrzlé ostrůvky sněhu vržou jako polystyrén: zemřeš, pokud nemáš naději. Přežiješ i bez ní, jsi-li člověk. Pak přijde jaro. Lidé věří, že je to 21.3., ale je to tehdy, když foukne odpoledne vlahý vánek... nesoucí vůni listí, které umírá. Celý svět slaví, nyní již můžeš bez obav odhodit kabát. Sice přijdou ještě chladná rána, ale vůně umírajícího listí ti nedá zmrznout: sněženky žijí jen pro tuto chvíli, raší mladé stromky, které o nich budou vyprávět po staletí. Raší z jejich naděje, staré duše přechází do mladých těl, koloběh života se uzavírá. Jen lidé nadávají na sněhovou břečku, klátí je jarní chřipky, jsou posedlí svou šestimiliardtinou a sní o létu. Promoklé vychrtlé bílé lidské tělo opět začíná schnout, sílit a tmavnout, až je k nerozeznání od tvého. Jen v jejich slovech, úsměvech, pohledech, myšlenkách, gestech, v srdcích a duších můžeš spatřit chladný obraz zimy - jako v oku měsíce. Naber do plic svěží vzduch, napij se chladné vody, obejmi strom a usměj se: pocítíš, jestli jsi ještě zelený lístek: čerpej naději. Jednou ti napoví, že nadcházející pozdim bude patřit tobě: pak pocítíš, že ty jsi ta naděje.

¦

Člověče, pohleď do dáli tiché cesty lemované starými buky. Cesta se ztrácí v mlze a ticho mlčí, tiše a trpělivě mlčí, dokud neodpovíš na jeho otázku. Jak odpovíš? Se smíchem a radostí vyběhneš volný jako pták na nejvyšší kopec a s blaženým úsměvem budeš lačně polykat poryvy čerstvého větru? Nebuď pyšný, člověče: uchvátil by tě i proud líné řeky: jako třísku, jako mohutné kmeny stromů. Vztáhneš ruku, abys jej pohladil? Tiché mžení mlhy ji orosí svým dechem, stojí přímo před tebou, ale i kdybys tisíce kroků za ním šel, vždy by ti chyběl malinký krůček. Je to ozvěna, zrcadlo tvé duše, a přece se tě ptá, přece ji nevidíš. I kdybys hodiny tam stál, bedlivě vnímal každý záchvěv větru a dýchal v jeho rytmu, nikdy nedokážeš odpovědět. Jemně se dotkni dlaně člověka po tvém boku: ucítíš jemný pohyb té dlaně, její teplo, její objetí... její splynutí s tvým tělem, cítíš ji, jako by byla tvou, cítíte svoji dlaň, cítíte své dvě srdce, cítíte svou duši, cítíte jemné objetí mlhy. Ne, nepromlouvej, zavři oči, nehýbej se více, nech ticho umlčet váš sluch a odnést vaši duši k večernímu tanci na posledních hřejivých paprscích slunce. Nebe se otevírá, cítíš myšlenky hvězd? Smysly zvolna bystří, jak teplo nenápadně odchází, zaznívají první tóny hudby sfér. Přichází noc, soudkyně života, dirigentka hvězdného orchestru: taktovkou ukazuje, že nyní přichází tvůj part. Dosud jsi zasněně poslouchal, nyní zpívej. Dostali jsme tělo: krátkou příležitost k tomu, abychom vznikli, než zemřeme. Stáváme se součástí celku, který se náznakem odráží ve hvězdách: to ony nás vychovaly, a bez našeho zpěvu by zemřely jako naše těla. Hvězdy... dívají se tak přísně, a zároveň starostlivě: přichází tvé sólo - nepoznáš, o čem je píseň, dokud nezazpíváš sólo. Tvůj hlas je plný chyb, dokud nedokážeš píseň prožít. Tehdy se opět ozve chorál, tehdy se zrodí tvá duše, která žije v tělech těch, kteří hledají, žije jako jeden z mnoha hlasů, žije jako jeden hlas.